Zdražuje se. Projekt Nadosah pomáhá stále více lidem

Děkujeme za možnost zveřejnit rozhovor, který s vedoucím našeho střediska Nadosah Petrem Bartošem vedli tvůrci magazínu pro zaměstnance Agrotec Goup, našeho laskavého podporovatele.

Petr Bartoš byl celý život mašinfírou. Od té doby, co je v důchodu, vyměnil stroj za stroj. S autem plným zbylých potravin jezdí k lidem, kteří nemají peněz nazbyt. Petr Bartoš a lidé z Apoštolské církve, které je členem, totiž stojí za projektem Nadosah.  

„Začali jsme v roce 2018. Ředitel prodejny Tesco tehdy oslovil náš církevní sbor s tím, jestli bychom neměli zájem odebírat zbylé čerstvé potraviny, tedy pečivo, ovoce a zeleninu. Tehdy říkal, že by se jednalo o takových deset až patnáct banánových krabic čerstvých potravin, které bychom mohli poskytnout lidem v nouzi. Dali jsme si podmínku, že se tomu budeme věnovat jeden den v týdnu. Teď rozvážíme potraviny kromě svátků denně,“ říká Petr Bartoš. 

Trochu se to zvrtlo, že?
Zvrtlo se to hodně rychle. Začínali jsme v lednu a v polovině února už jsme zbylé potraviny odebírali každý den.

Měli jste hodně zájemců?
Hodně, opravdu hodně. V té době jsme měli zhruba přes dvě stě lidí, kteří se na nás obraceli s prosbou o pomoc. Dnes je jich přes tisíc. A přibylo i dobrovolníků, pomáhá jich asi třicet. Nemáme žádné zaměstnance. Dobrovolníci jsou ve třech kategoriích. Ti, kteří fungují pravidelně, ti, kteří pracují jen v období celostátních potravinových sbírek a pak ti příležitostní.

Koho zásobujete potravinami? Kdo jsou ti potřební?
Důchodci, starší lidé, matky samoživitelky, hendikepovaní lidé a tak podobně.

Jsou to opravdu lidé, kteří nemají peníze na jídlo?
Ne, že by úplně neměli na jídlo, naše pomoc jim ale vylepšuje rodinný rozpočet. Jsou to prostě lidé, kteří obracejí korunu v ruce, jestli si to nebo ono mohou koupit. Je ale opravdu stále více těch, kteří jsou na tom finančně špatně.

A jak posuzujete, kdo pomoc potřebuje?
Nemáme to vyloženě tak, že bychom něco posuzovali, ale máme pravidla. 

Co kdybych zvedla telefon a zavolala vám, že jsem o vás taky slyšela a byla bych ráda, kdybyste mi taky něco dovezli? Stačí to a vy mi budete potraviny vozit?
(Smích) Až tak to určitě není. Samozřejmě, že se informujeme. Ptáme se v okolí. Naši lidé, se kterými jsme v kontaktu, vědí o lidech, kterým se nežije dobře. Jednu věc, kterou máme nastavenou jako pravidlo, je, že nepodporujeme lidi, kteří mají problém s alkoholem. Říkáme, jestli máš na alkohol, pak máš i na jídlo.

To znamená, že primárně pomoc přichází na doporučení?
Dalo by se to tak říct.

A stává se, že vám někdo i zavolá a řekne, já jsem potřebný?
Stává se nám to. Dokonce i z Prahy volali. Ze Slovenska nám volali, tak jsem se snažil nějak vyřešit, máme tam nějaké kontakty. Sami jsme tam nejezdili, ale přes naše známé jsme se jim pokusili pomoct.

Bylo nějaké období, kdy jste měli nejvíc práce? Kdy jste cítili, že lidem není dobře a že potřebných přibývá?
To je teď. Zdražuje se a je to znát. Měli jsme 1316 lidí každý týden, ale teď je to už asi o 60 lidí víc.

Jak vaše služba funguje? Mohu si objednat, co potřebuji?
Ne, protože my nikdy nevíme, co a kolik toho dostaneme. Že by si lidi mohli říct: „My bychom chtěli sladké, hodily by se nám pomeranče.“ To ne.  

To znamená, že vy každé ráno přijedete k Tescu a tam vám dají, co zbylo?
Dají nám to, co pro nás mají nachystané. Oni totiž třídí zbylé potraviny pro nás a zvlášť pro zvěř. Dobrovolník potraviny naloží a jede.

To znamená, že ten, ke kterému přijede nejdřív, má jistou výhodu, protože je z čeho vybírat?
Teoreticky ano, ale prakticky ne. Potraviny rozvážím já, ještě mě střídá jeden kolega, ten vozí v sobotu a ve čtvrtek. No a co komu rozdám, o tom rozhoduji já. Máme mezi klienty rodinu se čtyřmi dětmi, ty, když přijedu, jsou tak šťastné, zdraví mě a mávají. 

To musí být silné okamžiky, dojímáte se stále?
V těchhle chvílích si říkám, že stojí za to to dělat. A jednou mě dostalo, když jsem z auta vybíral, co jim dám, nejstarší z dětí, myslím, že chodí do osmé třídy, říká: „Maminko, jééé banány! A dáme i tatínkovi do práce na svačinu?“ Takových silných příběhů je víc.

Vozíte potraviny denně?
Každý den rozvážíme. Po cestě mám dobrovolníky, kterým potraviny postupně rozdělím a oni je pak dostanou k potřebným lidem – našim klientům. Rozvážíme do Břeclavi, Moravské Nové Vsi, Podivína, Rakvic, Moravského Žižkova, Němčiček, Horních Bojanovic, do Lanžhota, Velkých Bílovic, dobrovolnice máme i ve Velkých Pavlovicích. Stanovišť, odkud potraviny odvážejí dál naši dobrovolníci, máme víc. Ti už vědí kam, mají seznamy lidí, kterým buď přivezou, nebo si pro to ti lidé sami přijedou.

Obchodních řetězců, odkud zbytkové potraviny berete, je víc?
Nejsou do toho zapojeni všichni. Třeba Billa ne, Penny taky, Lidl taky nic ani Kaufland. Jedná se ale prý o tom, že i oni se časem budou muset této pomoci účastnit a nabízet zbytkové potraviny, ať už čerstvé, nebo trvanlivé. Abychom mohli brát potraviny z obchodů, musíme být členy Potravinové banky. Ta je garantem projektu. Třeba od soukromníků, to si můžeme vyřešit sami.

To znamená, že kdyby se objevil nějaký zemědělec, malododavatel, může se na vás obrátit a vy to od něj budete brát a distribuovat potřebným?
Ano, je to tak. A navíc to má ještě jednu světlou stránku – šetří se potravinami. První rok jsme 50 tun potravin odebrali jen z Tesca. Další rok to bylo ještě víc, jinak by se to vyhodilo.

A kolik tun rozdáte teď?
Nějakých 220 v hodnotě asi 12 milionů korun za necelých pět let. A to mám na mysli jen čerstvé potraviny, co zbydou. I nábytek, když nám ho někdo nabídne, dokážeme udat těm, kteří ho potřebují. Obývací stěnu, kuchyňskou linku, sporák a tak podobně. 

Stalo se vám někdy, že jste jídlo neudali?
Stává se to občas, jednou jsme dostali třeba 70 chlebů, co s tím v tom jednom dni? Museli jsme část dát zvěři. Ale děláme to neradi. 

O co je největší rvačka?
O sladké. Donuty, koláče, borůvkové, makové, tvarohové a já nevím, co všechno. Ani nevím, jak se ty sladkosti jmenují, v životě jsem je neviděl a ani bych si je nekoupil, ale lidé to mají rádi.

A vozíte i maso?
Ne, nemáme na to skladovací prostory a museli bychom mít chladírenské auto. To se nám stalo jednou, když nám přivezli asi 70 kilo vepřového masa. Lidé z toho byli překvapení, jedněm to přivezla dobrovolnice o půl deváté večer a ten pán na ni spustil, co tady chceš o půl deváté večer? Když viděl, co mu přivezla, jen zíral: „Jéééé, maso.“  

A kdyby vám chtěl někdo pomoct, co vám pomůže nejvíc? Jaký typ pomoci? Potravin máte asi dost.
V posledních týden se nám stávalo, že z Tesca jsme toho dostávali málo. Ne všichni dostali, co potřebovali. Ale naši dobrovolníci ty lidi už znají a vědí, že ten, když dnes nedostane, to zvládne, ale tam těm dát musí. Naši pomoc máme vlastně založenou na dopravě, takže pomoc asi v této oblasti oceníme nejvíc.

Takže když teď dostanete auto od AGROTEC Group, je to lepší, než kdybychom vám dali bochníky chleba?
Ano, přesně tak, ono to auto na chleba nejezdí. (smích)

Jsou nějaké potraviny, řekněme, v kategorii vzácné? Že je náhoda, že zbydou? Třeba ananas?
Co se ne tak často dostane, jsou právě ananasy, mango, někdy dostaneme takové ovoce, že ani nevím, že to existuje. Přivezu to a říkám, podívejte se, mám tady něco, co ani nevím, co je, ale je to k jídlu. (smích)

Říkal jste, že jste důchodce. Před tím jste přece na takové věci nemohl mít čas?
Ne, tehdy jsme to ani nedělali. Původní profesí jsem strojvedoucí, pracoval jsem v břeclavském depu, skončil jsem v roce 1992 a šel jsem dělat zástupce biskupa do Apoštolské církve. Tam jsem skončil v roce 2017. A abych se nenudil, v roce 2018 už jsem byl v důchodu a začal projekt Nadosah.