Předevčírem jsem navštívil jednoho staršího bratra v domově důchodců. Tam vždycky navštěvujeme dva kaplani. Když jsme byli u toho staršího bratra, přišla tam jedna žena. Chodí se do místní kaple modlit, je to charismatická katolička. Ten bratr, který je v domově, jí už delší dobu slouží, a když teď přicházela, pozval ji k nám. Ona přišla, sedla si a hned poznala, že pracuji jako kaplan v nemocnici. Představila se mi a řekla, že jsem před šesti lety chodil za jejím manželem. Ten muž se jmenoval Dušan a zajímavým způsobem se mi vryl do života.
Před nějakou dobou jsem byl i já pacientem a měl jsem možnost být s Dušanem na pokoji a povídat mu o Pánu Ježíši. Když jsme se loučili, řekl jsem mu, že ho přijdu navštívit domů. Nikdy jsem to však neudělal. Uplynul rok a já jsem byl v nemocnici za pacienty jako obvykle. Na interně jsem došel k pokoji VIP a na dveřích bylo jeho příjmení. Modlil jsem se, abych měl moudrost v tom, co mu řeknu, a odvahu se mu omluvit. Potom jsem za ním šel. Byl velmi příjemný a začali jsme se sdílet. Jeho zdravotní stav byl velmi špatný. Dal jsem mu Nový zákon a modlil jsem se za něj.
Asi po týdnu jsme s manželkou šli něco vyřizovat na náměstí v Kroměříži. Procházeli jsme kolem vyvěšených parte a jedno z nich patřilo Dušanovi.
Téhož roku jsem v nemocnici chodil po pokojích a najednou jsem na jedněch dveřích uviděl stejné příjmení jako měl Dušan, ale v ženském rodě. Vstoupil jsem do pokoje a začal jsem se s tou ženou bavit. Po chvíli jsem se jí zeptal, jestli neznala Dušana. Řekla mi, že to byl její manžel. Sdíleli jsme se dál. Od té doby jsme se nesetkali.
Až teď, po šesti letech, jsme se mohli modlit za bratra, kterého jsem zmínil na začátku. Měl jsem radost, jak za tu dobu duchovně vyrostla od doby, kdy jsem jí naposledy sloužil.
Pavel Čep